Pojednání o tavené skleněné plastice

Tvůrčí činnost: DEKORATIVNÍ UŽITKOVÁ TAVENÁ SKLENĚNÁ PLASTIKA, UPOMÍNKOVÉ PŘEDMĚTY, TĚŽÍTKA, LOGA FIREM, PLAKETY, ŠPERKY (drobná umělecká díla pro interiér i monumentální díla pro zahradní architekturu, interiery velkých prostor.

V padesátých letech vznikl v oblasti Železného Brodu zcela nový obor ve výrobě skla a to skleněná tavená plastika s vysokým obsahem olovnatého kříšťálu. Jedna větev byla založena při Umělecké škole sklářské v Železném Brodě jakožto samostatný atelier pod vedením zakladatele této techniky, pana Jana Černého, a jednak při národním podniku ŽELEZNOBRODSKÉ SKLO, kde se realizací ujal Prof. Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou. Ateliér při umělecké škole se soustředil na drobnou plastiku dekorativní i užitkovou, zatímco Železnobrodské sklo, m.j. i díky lepšímu technickému zázemí, mohlo jít cestou tavené plastiky pro architekturu. Přes použití stejné techniky tavení skla se tedy oba směry vyvíjely zcela odlišně a se značnými odchylkami. V obou atelierech se tato technika nadále zdokonalovala a velmi zdárně vyvíjela.

Od samého počátku existence Atelieru profesora Černého byl Ryba inspirován dosaženými výsledky svého mistra, imponovala mu jeho invence. Následně se stal prvním asistentem a technikem profesora. Nejen, že pracoval pod vedením svého mistra, ale v četných případech se stal jeho spoluautorem. Odchodem profesora Černého do důchodu, jakož i nutností rozšíření výroby, což možnosti školy už nemohly zajišťovat, ujalo se této produkce výrobní družstvo Maják. Mohla tak vznikat jednak díla unikátního charakteru, ale zároveň se mohly produkovat rovněž omezené série. Vzhledem ke značné poptávce se profesor Černý s Jiřím Rybou mohli plně věnovat realizaci svých návrhů. V té době šlo především o motivy přírodní – květinové, zoomorfní, často s tématy mateřství. Díky stálému zlepšování technologie se rodily i větší figurální plastiky. Stále častěji se Ryba stával spoluautorem profesora, což dokazují signa na dílech z té doby, kde jsou uvedeni oba spoluautoři.

Profesor zemřel v r. 1978, výroba však nadále zdárně pokračovala, jednak na základě návrhů profesora, ale stále více dle návrhů Jiřího Ryby. V roce 1984, po zániku výroby v družstvu Maják, si Jiří Ryba vybudoval vlastní atelier, jehož vybavení zcela přizpůsobil pro realizaci svých představ. Z počátku tvořil menší objekty, uměleckou bižuterii, suvenýry či trofeje – jak realistické, tak abstraktní. Po Pražské Sametové Revoluci (1989) vytvořil mnoho monumentálních kříšťálových soch pro interiér či použití v exteriéru. Stále častěji byl rovněž zván k účasti na mezinárodních prestižních výstavách skla, jak individuálních, tak kolektivních. Četné byly a jsou samostatné výstavy v tuzemsku. Každá Rybova výstava, malá kolekce či rozsáhlá, je vždy určitým kvalitativním průřezem či náhledem do jeho dosavadní práce. Umění, které vychází z vědomí veškerých intelektuálních sil a z technického mistrovství.

POUŽITÁ TECHNIKA – TECHNOLOGIE A MATERIÁL: jde prakticky o nejmladší technologii sklářské produkce. Výrobní proces se vyvíjí stejným způsobem jako práce sochařů – tj. vymodelování hliněného modelu, následovaného přípravou zvláštní formy. Pro každý předmět – malý či monumentální – je nutno zhotovit individuální formu. Pouze nejvyšší kvalita barevného kříšťálu je vhodná pro tato díla za účelem dosažení transparence, jakož i mimořádných barevných odstínů a variací. To je umožněno vysokým obsahem olovnatého kříšťálu v surovině – přes 35%. Tento vysoce cenný kříšťál se následně pomalu taví a posléze se pomalu chladí (někdy více než týden) podle rozměru. Pak následuje pracný a trpělivý proces broušení a leštění. Ryba si vytváří vše sám – od hliněného modelu až po výběr vhodné barevné kombinace a po další zkrášlení produktu brusem a leštěním. Za účelem lepšího efektu a stability příležitostně kombinuje svá díla s kovovými, dřevěnými či kamennými rámy či stojany. Zde je velmi selektivní při výběru nejlepších řemeslníků ve svých oborech.

INSPIRACE: Ryba je velmi společenský citlivý muž. Respektuje a má rád přírodu a je jí neustále inspirován. Okamžitě reaguje na důležité události, ať už jde o mimořádné přírodní úkazy, o světovou politiku, o dění v České Republice. (díla jako „Sametová Revoluce“, Rozdělení Československa, New York, Slunce, Měsíc atd). je často inspirován hudbou (série vzpomínek na Mozarta, kříšťálové housle atd). je též velmi aktivní v místě bydliště, kde vytváří různé trofeje a dárkové předměty. Také píše vtipné aforismy a básničky.

ZÁJMY: vedle opracování skla má rád cestování, alpinismus, fotografování, filmování, kreslení a psaní poezie. Nezanedbatelná je jeho činnost humanitární, řadu let přispívá svými díly pro aukce uměleckých děl, z jejichž výtěžek je určen těm nejpotřebnějším, zvláště dětem.

Autor: Jiří Ryba


PS: NĚKOLIK SLOV O PANU RYBOVI, JAK JE VYJÁDŘIL ZNÁMÝ ČESKÝ UMĚLECKÝ HISTORIK JIŘÍ BOHDÁLEK, který Rybovi otevíral řadu individuálních výstav v České Republice.

“…Jsou-li umělci, kteří dorůstají teprve časem, patří mezi ně Jiří Ryba. Činí-li se rozdíl mezi starým a novým, mezi zastaralým a moderním, mezi přežitou formulí a novým stylem, byl a je Jiří Ryba vždy výtvarníkem novým. V nedávných dobách v úvozovkách literárnosti, různých více méně dobrých pokusů o nové cesty, zůstal Ryba u své realistní individualisace a bral v potaz v prvé řadě člověka a přírodu, která byla a je jeho pramenem umělecké inspirace. Proč? Myslím si, že Ryba je člověk a umělec, který miluje pravdu nejen uměleckou. V tom vidím jeho celou podstatu. Nejde o mrtvou a hmotnou pravdu, ale o obraz života v nejvyšší věrohodnosti, zkušenosti a pozorování života. Z toho vybírá nejsubtilnější prvky fyzického a optického zjevu, které mysl a cit umělce uznává za nanejvýš charakteristické elementy a transponuje je v celek, který je uměleckým vtělením životnosti.

Rybův vývoj se mi jeví jako zcela osobitý. Jeho sklo, zkoumáme-li dojem, který vytváří na pozorovatele, nemá působivosti přepadávajícího efektu. Nepřibarvuje se podle módních proudů a nikdy nekoketovalo s obecenstvem, lačnícím po ohňostrojových senzacích. Nikdy se neucházelo o přízeň lichotkami a ústupky. Rybovo umění postupuje vpřed jako stále se čistící a průzračně dospívající proud přes zákruty a víry, tokem stále hlubším a širším v jistotě své síly, pravdy a opodstatněnosti. Každý, kdo se s tímto uměním setká, pocítí vzrušení, zastaví-li se však u něho, a dojde-li k meditacím a ne nervoznímu netrpělivému hovoru, ono mu sdělí svou trvalou hodnotu, krásnou jednotnost, i když ne vždy vyrovnanost. Je součástí díla muže, v němž umělecká sensitivnost je jakoby chemicky sloučena s prací vzácné solidnosti a souměrnosti. Toto dílo přitom imponuje svoji hotovostí, neboť poznáváme, že je dokonalý organismus, celek, kterým není možno otřást. Ryba patří k umělcům, u nichž každé dílo značí zároveň vyvrcholení a pochopitelně dočasný závěr všeho, co předcházelo…“

Komentář ke Skleněné tavené plastice a autorovi Jiřímu Rybovi sestavila Helena Hutařová.